Jak jsem čekal na formu a ona nedorazila

Byť nemá pražský půlmaraton status Mistrovství České republiky, pro nás vytrvalce jím je.

Prestižnější půlmaraton se v České republice nekoná. Rok co rok se zde na začátku sezóny schází nejlepší čeští vytrvalci, aby si mezi sebou vyjasnili, kudy se bude ubírat jejich závodní sezóna. Po závodě se zase rozprchnou ještě rychle doladit formu před dalšími dubnovými a květnovými závody, čímž bohužel občas zůstane oficiální MČR trochu ve stínu Pražského půlmaratonu.

Pokud se tedy člověk chce pyšnit s čistým svědomím titulem Mistra republiky, musí vyhrát Prahu i Pardubice, nebo alespoň v Pardubicích překonat čas pražského vítěze, což je možná ještě složitější, protože v Pardubicích se tak rychle neběhá. Letos je to ale v podstatě už jasné – půlmaratonským králem zůstane Jirka, který v Praze předvedl fenomenální výkon. Já se budu snažit v Pardubicích překonat alespoň bídný čas druhého českého muže pražské půlky.

Proč to nešlo, aneb soupiska výmluv?

Tak tu rozhodně sepisovat nehodlám, i když věř, že mě pochopitelně napadly desítky výmluv, proč můj sobotní výkon byl daleko za očekáváním. Jsem rád, že už hlava s tělem dosáhla jakéhosi usmíření a těším se na další závody. Naběháno mám rok od roku víc kilometrů v kvalitnějších tempech a teď už je to především o tom dostat se do běžecké pohody a zbavit se drobných bolístek, které zůstávají po zimní přípravě.

Chléb se pro mě zlomil už na pátém kilometru (14:53), kde se na dlouhém smíchovském úseku bez kousku stínu rozdělila skupinka keňských žen s vodiči a skupina kolem Jirky Homoláče. Obě formace se mi začaly vzdalovat a od té chvíle až do cíle jsem si běžel sólo závod, což v případě půlmaratonu a delších tratí nepůsobí na psychiku úplně dobře. O to víc mě to pak mrzelo, když skupina s dvěma Keňankami zpomalila a vítězka dokončila závod v čase, na který jsem plánoval útočit. Kdo ví, jestli se mi ještě někdy naskytne příležitost nechat se takto „zadarmo“ vytáhnout k času pod 65 minut. Závodit s ženami sice úplně chlapské není, ale pořád lepší, než od nich dostat minutu a půl v cíli.

Desítkou jsem proběhl za 30:33. To ještě není úplně špatný mezičas na půlmaraton, ale další pětka už byla v mém podání tragická. Trochu jsem se vzchopil kolem 15. km, ale tam už zase nebylo o co běžet. Navíc se k tomu přidaly nějaké střevní potíže a bylo dobojováno.

Pár pozitiv na závěr

I když mi to dalo docela práci, nakonec jsem si nějaká pozitiva na svém výkonu našel. Desítka se mi běžela o dost lépe než v Pečkách a také jsem ji v rámci půlmaratonu zaběhl rychleji. Po vyklusané druhé půlce jsem se po doběhu cítil stále docela svěží a to je dobrá vyhlídka vzhledem k maratonu. Beru i druhé místo mezi českými muži a nakonec ani výsledný čas 1:06:34 není tak tragický vzhledem k vývoji závodu. Mám už za sebou i podstatně nepovedenější půlmaratony. Odpolední opalovačka u oběda a miniprocházka po Praze také dala rychle zapomenout na nevýrazný výsledek. Teď je potřeba složit v Pardubicích reparát a pak můžu jít s klidnou hlavou do Pražského maratonu. Zde najdeš kompletní výsledky pražského půlmaratonu. 

A jak jsi závodil ty? A jaká je tvoje nejlepší běžecká výmluva?

Vítek