Jak jsem neviděl světový rekord

Birell Grand Prix má už 3. rok v řadě pevné místo v mém běžeckém kalendáři. Nejen proto, že proběhnutí noční Prahou bývá opravdu kouzelné, ale zároveň je tato pražská desítka takovým malým neoficiálním MČR na 10 km.

V České republice jsou v podstatě jen 3 prestižní desítky: MČR na dráze - často vytrvalci ignorované kvůli nepříliš vhodnému termínu, Běchovice – MČR v silničním běhu a nejtradičnější závod (nejen v Čechách), jehož popularita neustále roste, a Birell GP – mediálně atraktivní pražská noční desítka na rychlé trati ve velmi (možná až příliš) rychlé konkurenci především afrických běžců. Na jiné desítce prakticky nemám možnost běžet na hranici osobního rekordu, pokud na tom nejsem o tolik líp, že bych si jí dokázal celou sám odtáhnout. Když vyškrtnu kopcovité Běchovice a dráhu, která se koná týden před pražským maratonem a start na ní se nemusí vyplatit, zbývá Birell GP. Jeden závod, jedna šance ročně. To je dost málo a je to škoda. 

Běž za světlem

Letos na Birell GP vyšel zamračený den, a proto už v čase startu byla celkem slušná tma. V 19:30 jsme tedy vypálili za reflektory ozářeným doprovodným vozidlem na 10 km trať. První kilometr přes Štefánikův most se zdá být při pohledu do dáli nekonečný, ale v tom postartovním chumlu uteče strašně rychle. Úkoly jsou jasné – nezabít se na kostkách a přebězích tramvajových pásů a najít si skupinku spoluběžců, kteří cílí na podobný čas jako já. Obojí se mi daří a řadím se do skupinky za Jirku Homoláče a první keňské ženy s vodiči. Alespoň si v tu chvíli myslíme, že je to čelo ženského závodu. Tempo je od začátku pekelné (alespoň teda pro mě) a když metou druhého kilometru probíháme kolem 5:40, začínám trochu pochybovat, jestli to vydržím. Dál se ale držím s ženskou skupinkou a čelo závodu máme na dohled. Mnohem blíže vedoucí skupině ale musí běžet vedoucí Keňanka Joyciline Jepkosgei. Nechápu… Doufám, že se tempo naší skupiny zpomalí, a když se tak nestane do 3. km, musím si vystoupit.

Od té chvíle začíná mé sedmikilometrové sólotrápení. V trochu nudné holešovické části jsem hodně zpomalil a pětkou probíhám 15:05. Ani zpomalení mi ale nepomáhá dozásobit tělo kyslíkem a plácám se dál. Na nábřeží vládne úžasná atmosféra, která mě vždy na chvíli probere z letargie, ale nohy už mě příliš neposlouchají. Odpočítávám poslední metry zpátky na Štefánikův most, z něhož v dálce vidím reflektory cílové brány. Tentokrát je ten kilometr opravdu nekonečný a s obavami občas kouknu za záda. Cítím, že jsem běžel pomalu a že dotahující se soupeři nebudou daleko. Cílový čas 31:20 je mizerný, ale jsem rád, že jsem alespoň závod dokončil na druhém místě mezi českými běžci. Potěšením v cíli mi ale, stejně jako v Liberci, byl výsledek mé přítelkyně Lucky, která doběhla v osobáku o parník v čase 38:46. 

Černošky ve tmě a vtipný rozhovor Jirky Homoláče 

Kdo jste sledoval přímý přenos, nejspíš vám neunikl ten veselý rozhovor Jirky Homoláče, když Žanetu Peřinovou přesvědčoval o tom, že ho žádné ženy nepředběhly (čas 46:40). Mě taky pobavil, i když s trochu hořkou příchutí, protože i já jsem zaostal dost za výkony keňských běžkyň. Vítězku, světovou rekordmanku Joyciline, jsme za celou trať vlastně vůbec neviděli.

Ať vám to běhá a na dalších závodech ahoj! Vítek Pavlišta