Jak jsem v Ústí s Nike Zoom Fly stíhal formuli 1

Seriál běžeckých závodů RunCzech se přiblížil ke svému konci a po Birell GP, desítce, která se konala minulý týden v Praze, bylo poslední štací Ústí nad Labem.

Místní půlmaraton skrz chemičku má pro mě svoje kouzlo. Poslední roky se mi tam vždy docela dařilo a i při nevalné formě jsem tam zaběhl solidní výsledky. Možná i díky tomu je Ústí mým nejoblíbenějším půlmaratonem z celé série, i když krásy město příliš nepobralo. Rád jsem přijal pozvání pořadatelů do hotelu Vladimír a do Ústí přijel už v pátek.

Hned po vystoupení z vozu mě přivítal typický zápach chemičky, čímž mi před očima proběhla celá trasa závodu a vybavily se vzpomínky z předchozích ročníků. Je zajímavé, jaké asociace lidský mozek někde v hloubi závitů udržuje. Při večerním rozklusu jsem si nasál při tom správném směru větru ještě dost vzpomínek do zásoby a natěšil se na závod.

V sobotu se probouzím do mlhavého chladného rána a je téměř ideální běžecké počasí. Ústí opět nezklamalo. Start je až odpoledne v 15:00, čímž se teplota sice vyšroubuje o pár stupňů výš, ale stále je to, myslím, ideální kompromis mezi tím, co by vyhovovalo mně a co by vyhovovalo teplomilným Keňanům. Dají se očekávat rychlé časy.

Jdeme se rozklusat do chemičky. Vrátný sice chvíli váhá, jestli nemá zakročit, ale pak nejspíš při pomyšlení, jaký cirkus za chvíli zažije hlavní ulička skrz výrobu, mlčí. DJ si zkouší svůj set, dělníci si připravují mávátka a řehtačky a my míjíme směrovku NaCl doleva, KCl doprava. Běžíme raději pořád rovně.

Čas startu už se počítá na minuty a já z rukávu (batohu) vytahuji eso, další předstartovní neznámou a vlastně i důvod, proč se na závod tolik těším. Nike Zoom Fly. Ihned budí rozruch. Stejně jako já, když jsem je poprvé držel v ruce, i mí běžečtí kolegové jsou k botě skeptičtí. Ne, nejsou to nejhezčí boty, které v Nike vyrobili, nejsou ani nejlehčí, dokonce ani nevypadají moc jako závodky. Nicméně hned jak je obujete, jasně cítíte, že jsou něčím speciální.

Hned na úvod těch pár mých poznatků z cca celkem 30 ostrých kilometrů bych rád poznamenal, že aniž bych teď chtěl dělat jakoukoliv reklamu Nike, tak to jsou nejlepší boty na dlouhé závodní tratě, které jsem kdy měl na noze (nezkoušel jsem Nike Vaporfly 4%, ty musí být ještě asi jiná liga). Oboje ale popírají dosud osvědčený přístup k výrobě závodní boty. Boty mají velmi vysokou vrstvu tlumení. Když je máte na sobě, jste tak o 5 cm vyšší. Tato vrstva ale není v prostoru špičky a středu chodidla přeměkčená. Právě naopak. Bota výborně tlumí, ale zároveň poskytuje dynamiku tenoučké závodky. Přijde mi, jakoby se tlumením v mezipodešvi žádná energie neztrácela.

V oblasti paty je bota podstatně měkčí a tlumivější, což je příjemné v sebězích. Boty se vás snaží na paty ale příliš nepustit. I když už jsem toho měl celkem dost, pořád mě svým zvláštním tvarem cpaly do špiček. Protože po patách se rychle běžet nedá, to dá rozum. Někde v oblasti příčné klenby je totiž výrazný ohyb, který mě na tu špičku prostě přehoupne. Během závodu mě nepotkaly žádné bolesti otřesených svalů, den po závodě bych klidně ráno zvládnul tempáč (tempový trénink). Rozdíl běžet půlmaraton v minimalistických závodních šlupkách a v Nike Zoom Fly je opravdu obří. A co teprve maraton?

A tak jsme vystartovali. Mé pošramocené sebevědomí z Birell GP mi velí držet se raději zpátky. Okouknu rozestavení svých soupeřů a řadím se za startovní číslo F1, největší favoritku ženského závodu s ambicemi běžet čas okolo 66 minut, Violah Jepchumba. Před týdnem mi tahle Bahrajn reprezentující antilopa nadělila na desítce skoro minutu. Na půlmaraton má dost podobný osobák jako já, což je teda trochu smutné. Proto se mi tahle F1 jeví jako docela ideální partnerka na příštích 66 minut.

Její vodič (bez hodinek ?!) tempo drobet přepálil. Nicméně po pětce (mezičas 15:15) a upozornění od doprovázející motorky tempo zklidňuje na už docela příjemných 3:08 min/km. I po metě 10. km, kterým probíháme podle mých hodinek v čase 30:50 (o půl minuty rychleji než jsem běžel samotnou desítku před týdnem v Praze) jsem docela čerstvý. Kratší výběhy, kterých na ústecké trati je docela dost, už Violah moc nejedou, a tak občas vykouknu po boku jejího vodiče. Ten to ale nevidí příliš rád a hned mě napomíná. Při pohledu do jeho krví podlitých očí se poslušně řadím zpět.

Violah bojuje statečně, přesto tempo trochu pokleslo. Párkrát se znovu zkouším odpoutat od této dvojice, ale nedaří se mi to. Možná trochu i z obavy, že se při sóloboji vyčerpám, doběhnou mě zpět a znovu už jejich tempo nezachytím. Pokračuji tedy dál, teď už pořád po boku vodiče, který každých pár metrů kontroluje, že je s námi i Violah. Na dvacátém přemýšlím, jestli „jít nebo nechat jít“. Nechce se mi na cílové pásce trapně finišovat s vítězkou ženského závodu. Trochu mě začínají trápit střeva, ale rozhoduji se, že jí zkusím trochu poodskočit a doběhnout dřív, než bude natažená cílová páska pro Violah. To se mi nakonec daří a v čase 1:06:04 dokončuji závod. To je pro mě nejrychlejší letošní půlmaraton a vcelku uspokojivý výsledek, i když k osobáku chybí dost. Věřím ale, že rekordy budu lámat hned zjara v příštím roce. Chce to jen trénink, pevné zdraví a zdravé sebevědomí.

A co vy? Padaly v Ústí osobáky? Tě bůh a za týden na viděnou v Běchovicích. Vítek