Jak mi ani sedmý pokus na vítězství v Pečkách nestačil

Pečky, městečko nedaleko Kolína, o kterém člověk neběžec s největší pravděpodobností nikdy neslyšel. Naopak mezi běžci potkáte málokoho, kdo v Pečkách nikdy nebyl, nebo o nich ani netušil.Každé jaro totiž Pečky, jindy nejspíš klidné městečko s pár stovkami obyvatel, hostí tradiční běžecký otvírák sezóny a praská ve švech.

Pečecká desítka vděčí za svoji popularitu především přesně změřené trati bez velkého převýšení, vhodnému termínu s pevným místem v běžecké termínovce a v neposlední řadě i schopnému organizátorskému týmu, který zvládl velký nárůst zájmu běžců o start. Zároveň je ze závodu stále cítit přátelská atmosféra malého závodu pořádaného partou nadšenců. Nečekej proto tašku plnou věcí od sponzorů, které ve finále stejně málokdo použije, ani žádné bombastické medaile pro všechny. Vyjímkou jsou samozřejmě boty od Mizuna pro vítěze. V Pečkách se závodí o umístění, o čas, o potvrzení toho, že se tvoje zimní příprava ubírá správným směrem.

Rovina, která není úplně rovná

Ta trať je zrádná. Když si ji půjdeš v rámci tréninku proběhnout, nejspíš ti bude připadat jako úplná placka. Při závodě ti ale běh přes Ratenice bude připomínat přeběh horského hřebene. Z tlampačů vyhrávají hity švédské skupiny Abba a ty musíš ten kopec ještě víc napálit, abys co nejrychleji zmizel z jejich dosahu. Stejně si zbytek cesty musíš zpívat Mamma Mia, čímž trochu poklesne běžecký morál. Nastoupanou výšku od 3. kilometru zase sklesáš. V tu chvíli je jasné, že se po obrátce budeš muset vysápat do Ratenic i z druhé strany. 

O tom kopci píšu teď trochu s nadsázkou. Není to žádný velekopec. Jsem kluk z hor, kterého hned tak něco nerozhodí. Tenhle kopeček ale dokáže sebrat drahocenné vteřinky.
Další pro Pečky už typický protivník je vítr. Někdy fouká víc, jindy míň, ale vždycky ti polovinu trati pomůže a v té druhé tě solidně potrápí. Na rekordy je lepší protivítr v první polovině, ale ten je v Pečkách vzácnější.       

První kilák na plech a pak už se to nějak vydrží 

Tak tímto pravidlem se poslední roky na Pečecké desítce řídím. Každý rok se v Pečkách schází docela slušná konkurence českých běžců a k tomu vždy pár rychlých Keňanů. Keňané jsou většinou hned pryč a ode mě se pak očekává, že potáhnu české pole, což se mi pochopitelně nelíbí vzhledem k výše zmíněným povětrnostním podmínkám v místě závodu. Proto zkouším rozběhnout závod s Keňany a alespoň na chvíli se za ně schovat. Letos to úplně nevyšlo, protože nastolené tempo bylo od začátku vražedné. Metou prvního kilometru probíhám za 2:50 a na jen něco málo přes metr měřícího Keňánka ztrácím už dobrých 30 metrů. Za toho bych se ve větru stejně moc neschoval.

Druhý kilometr držím nastolené tempo, na třetím s výběhem do Ratenic trochu ztratím, ale popohnán Abbou stejně na vrcholu kopce nezaostávám příliš za osobním rekordem na 3 kilometry z dráhy. Hlava velí zvolnit. V seběhu trochu odpočívám a kontroluji svůj náskok na skupinku za mnou. Na otočce jsem za 14:43 a cítím se celkem svěže, znovu přeměřím náskok. Za otočkou se ale do hry zapojuje obávaný protivítr a s každým kilometrem hatí moje plány doběhnout pod 30 minut. V kopci zpátky do Ratenic přemlouvám nohy, aby si vzpomněly, jak se každý pátek před halovým tréninkem kroutily pod 50 kilovou činkou, ale nejde jim to. Hlava opět vítězí a velí k dalšímu zpomalení. V Ratenicích mávám povzbuzujícím obyvatelům v oknech a s občasným mrknutím za záda dobíhám poslední trojku v klidném tempu.

Cílový čas 30:43 mě nijak zvlášť nepotěšil, ale zároveň to není žádný propadák. Odráží realitu jarní tréninkové fáze, kdy je člověk jeden den nahoře, druhý dole. Po zimní fázi, kdy je skoro každý
den fyzicky dole, je to nakonec docela příjemná změna. Důležitější závody teprve přijdou a já už vyhlížím Pražský půlmaraton, kde doufám, budu probíhat desítkou o něco rychleji než v sobotu v Pečkách. 

Na dalších závodech ahoj. Vítek