Expedujeme do 24 hodin. Doprava zdarma od 2 000 Kč.

SachsenTrail

Na začátku toho všeho byl maraton v Drážďanech loni na podzim. Můj první. Při vyzvedávání čísla a následné prohlídce Expa jsme s Márou narazili na osamoceného pána, který prezentoval nějaké další závody. Kolem sebe měl pověšenu spoustu medailí. Zdaleka nejvíc mě zaujaly dvě – jedna z OldMutualTwoOceansMarathon v Kapském Městě a druhá ze SachsenTrail z Krušných hor. Chtěl jsem je mít obě. Do JAR je to přeci jen o kousek dál, a tak byla první volba jasná – příhraniční Sasko.

Přípravy začaly už na přelomu roku registrací a rezervováním termínu v kalendáři – běžet se mělo na den nezávislosti, tedy 4.7. Paráda, to akorát vychází, jarní půlmaratonská část už bude za mnou. Před odjezdem na západ je potřeba vytisknout a přečíst předzávodní informace, projít mapu, a zejména profil trati. Z toho mě taky málem šmejklo. J To je furt nahoru dolu, nahoru dolu. No jo, ale co taky jiného od trailu čekat, že?! Začíná ve mně hlodat myšlenka, jestli to náhodou není moc velké sousto, napoprvé takhle daleko a napoprvé trail.

Co když bude vedro? (a bylo!) Co když mi bude špatně? (a bylo!) Co když…na tohle je prostě lepší nemyslet, takže balím kufry a mizím do Karlových Varů ke Štěpánovi, který mi poskytl nocleh. Tentokrát ovšem ne na festival, aspoň ne jako hlavní zábavu.

Vstávat v sobotu ve 3:30 není moc žádná hitparáda, ale čeká mě ještě hodinová cesta přes hranice, a evidentně to nebude po dálnici. Tak ještě rychle nasnídat, nažhavit navigaci a vyrazit. Silnice je naštěstí v tuhle nekřesťanskou dobu prázdná, a tak se jede snadno. Na místo přijíždím o půl šesté. Stíhám si v klidu vyzvednout startovní balíček – obsahuje povinné letáky, müsli tyčinku, tričko, šátek, a samozřejmě startovní číslo 1029. Zbývá připravit vše potřebné, a zúčastnit se předzávodní porady. Ještě rychlé předstartovní foto, a úderem 7. hodiny ranní vyrážíme!

Co všechno mám s sebou v batohu:

  • náhradní triko až budu durch
  • hole, které zůstaly nevyužity
  • povinný telefon
  • 2 Endura, 2 Magnesia tekutá, 6 v prášku, 12 tablet cukru
  • 2,5 L pomerančového hypotoňáku (1,5 L vak + 2 půllitrové soft flasky)
  • iPod pro dlouhou chvíli

Start se nese v poklidném duchu, hlouček odvážlivců se ladným pohybem ubírá do lesa, kde následuje první pětikilometrový sešup dolů. První občerstvení přichází ani ne po půl hodině. Jeden kelímek s vodou je aktuálně až až. Pokračujeme dál v malé skupince a o dalších několik set metrů dále se nám podaří se ztratit. Vracíme se a ukazuje se, že jsme měli z ničeho nic zabočit do lesa. První kopec, co má grády. Takových bude ještě několik. Druhou a třetí občerstvovačkou proplouvám v poklidu, držím si tempo a pořadí.

Na kilometru 26, po čtvrté občerstvovačce přichází nuda, a tak sahám po iPodu. Pomáhá mi přepnout myšlenky jiným směrem, než na následující X kilometrů dlouhé stoupání. Tohle bude kruté. Je sice teprve asi 10 hodin, ale ani v lese neklesá teplota pod 30 stupňů. Cestou do kopce potkávám poprvé Jana, který se protahuje o strom a ulevuje křeči. Nabízím mu magnesium, které s díky odmítá. Když se situace o kilometr dále opakuje, nedávám mu na výběr, a tubu s cennou úlevou mu nutím. Následující kilometry se držíme pospolu, kdyby náhodou.

Konečně jsme nahoře. Pátá občerstvovací stanice. Rychle doplnit zásoby tekutin, něco dostat i do sebe a vzít to lehkým obloukem zpátky na poslední občerstvovačku, která je zároveň následující. Čeká nás nejdelší úsek mezi stanicemi, navíc převážně z kopce, jenž jsme právě vyběhli. Naštěstí ve zdejší části lesa není pocitově takové horko jako kdekoli jinde na trati. Z kopce jedeme šusem. Nic nás nemůže zastavit. Předbíháme asi dva jedince a držíme tempo. Značkou Maraton probíháme v čase 4:52 a čas pod 8 hodin je stále celkem reálný.

Doběh ke stanici nás ale i tak stál celkem dost sil, Jan potřebuje pauzu. Já si sem nechal dovézt zásoby, a tak doplňuji vak dalším hypotoňákem a snažím se odpočívat ve stínu. Přibíhá druhá žena v pořadí. Po 20 minutách je Jan připraven vypořádat se s posledními 25 kilometry. Krizi se mu podařilo zažehnat, a tak zvládáme i další kopec, přestože o tempu je lepší se nezmiňovat. J

Tak jo, 17 kilometrů a dvě zastávky před námi. To už prostě dáme. Že jo. ŽE JO?! Navíc nyní, kdy se nám spojily trasy s těmi, co běží jenom půlku (HalfTrail, 33,4km). Seběh z kopce, to by šlo, no ale do kopce už by to být nemuselo, nebo? A no tak jo. Nohy mi nějak těžknou – ještěaby ne, je půl třetí odpoledne, tzn. sedm a půl hodiny na cestě. Teď už je namáhavá i chůze. Vedro prostupuje i lesem. Pěšina se stáčí nahoru jak serpentiny. Nikde žádné rozcestí, nikde žádný fáborek. Jsem téměř nahoře, nikde nikdo a přichází pocit, že jdu špatně. Jan mi stihl o pár desítek kroků utéct, je teď na vlně. Cítím únavu, celkové vyčerpání. Počítám metry do další občerstvovačky. Na vrcholu přichází prozření. Tahle cesta ještě nekončí! Pokračuje dále, stále stejně nahoru, jen jsem se ocitl na mýtině. Spalující Slunce praží o sto šest, dle hodinek je aktuální teplota 36,5 stupně. Tady už se není kam schovat. Oddychuji každých cca 300 metrů a doufám, že bude brzy konec, resp. další občerstvovačka.

Kilometr 58. Místo, kde se všechno zlomilo. Přišla regulérní krize a spolu s ní úžeh. Dobíhám ke stanici na značce 60,3 km a jsem rád, že stále ještě žiju. Chci vodu, ionťák, colu, jídlo, prostě úplně všechno… Nic z toho ale nejsem schopen do sebe dostat. Poloha v leže je jediná přijatelná, abych se nepozvracel. Jsem připraven tady zůstat. Klidně napořád. Jan je tu se mnou. Říkám mu, aby na mě nečekal, ale i přesto čeká dál.

Po 45 minutách zoufalství je třeba dát hlavu do pořádku. Tady prostě neskončíš! Máš za sebou už 60 kilometrů, a pro tu medaili si prostě dojdeš! Nemá smysl tady bezvládně ležet, je třeba jít dál. Zvedám se a říkám Janovi, že můžeme pokračovat. Nohy si celkem odpočinuly a chůze se zdá být v pohodě. Aktuálně je za námi asi osm a půl hodiny dobrodružství. Deset kilometrů do konce. Pět dolů k poslední občerstvovačce a pět nahoru do cíle. To půjde. MUSÍ! I přesto, že v aktuálním rozpoložení to znamená dvě hodiny cesty. Z kopce se nutím běžet, nahoru už je to jenom zoufalá chůze.

Najednou i hodinky se vinou nedostatku baterie rozhodly odpojit GPS. Nevadí, cítím, že už jsem blízko. Probíhám kolem lanového parku. Tady už to někde musí být! Za další zatáčkou na mě křičí organizátor: "Pojď, už jenom 500 metrů!" Poslední zbytky sil, poslední zatáčka. Vidíš, jak v cíli čeká hlouček lidí, a povzbuzují. Probíhám bránou v čase 10:16:17. Cítím uvolnění, radost. Vím, že jsem to dokázal. Sedmdesát kilometrů ve třicetistupňovém vedru. Dostávám medaili – odJana, který doběhl 10 minut přede mnou a jen těsně tak minul 10-hodinovou hranici. Končíme v objetí. Oba víme, že na tento závod nezapomeneme.

PS: Celou dobu jsem se nezmínil o jedné naprosto zásadní věci. Zkuste si tipnout, v jakých jsem běžel botách. Někoho z Vás to možná překvapí, nicméně zvolil jsem středně rychlou silniční obuv Adidas Boston 3, v níž už mám naběháno kolem 500 km. Žádné trailovky, a přesto vím, že jsem udělal dobře. Příjemně vyšláplá bota perfektně seděla po celou dobu, na asfaltu a pevných cestách (cca 20 km) svištěla, co to šlo, a v lese i na mechu podržela. A jako bonus žádný puchýř, žádný vymknutý kotník. Na příští trail (za sucha) jedou se mnou…

Tento článek vznikl ve spolupráci se Stanislavem Kubešem, odvážlivcem, který si troufl překonat vlastní hranice. 

Košík

Košík je prázdný.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu vyjadřuješ souhlas s jejich použitím. Další informace.