Jak jsem poprvé dobyl Běchovice

Mistrovská silniční desítka má pro mě mezi běžeckými závody významné postavení z několika důvodů. Odjakživa jsem se cítil na silnici lépe než dráze, desítka vždycky byla a pořád je moje nejoblíbenější distance, tak kde bych krucinál měl uspět jinde, než na silniční desítce :-).  Navíc v roce 2007 se mi tady podařilo docela překvapivě poprvé uspět mezi dospělými a urvat stříbrnou mistrovskou medaili. Ta získala později trochu hořkou příchuť, protože v té závodní euforii jsem si oddělal už do té doby dosti bolavou achilovku a následující 2 roky jsem si nezaběhal vůbec. Podstoupil jsem 2 operace a výhledově to na žádné velké běhání už moc nevypadalo. Já jsem ale věřit nepřestal. To stříbro z MČR a stesk po běhu mě hodně motivoval. Makal jsem na kole, rotopedu, lyžích abych se alespoň nějakým způsobem udržoval. V roce 2010 jsem se znovu vrátil na starty běžeckých závodů a na podzimních Běchovicích skončil 6. V roce 2019 jsem svoji 12. účast konečně proměnil ve vítězství.

Vít Pavlišta

autor: ČAS – Tomáš Edlman

Když se ptám mezi běžci, jak se těší na Běchovice, většina z nich protočí očima. Ta trasa není jednoduchá, není příliš oblíbená, není rychlá, ale přesto má svoje kouzlo. Často se na startu potkávají mílaři, středotraťaři z dráhy i silniční vytrvalci, což společně se startem mírně z kopce nahrává přepálení tempa v první půlce trati. Na zvlněné první trojce a pětce jsem několikrát na mezičasech atakoval svoje dráhové osobáky, abych se udržel v boji o medaile. Rozhoduje táhlé stoupání na 5. kilometru. Tam když nemáš před klesáním do Hrdlořez nohy, je to konec ambic.

Vít Pavlišta

autor: ČAS – Tomáš Edlman

Letos jsem se na start stavěl se smíšeným očekáváním. Šance na úspěch mi dávala povedená Birell GP ze začátku září, kde jsem překonal svůj letitý osobák ze silniční desítky. Naopak zpátky na zem mě srazil Ústecký půlmaraton, kde jsem se na průměrný čas lehce pod 67 minut docela vytrápil. Navíc teda už před Ústím jsem bojoval s přetíženým hamstringem, který závodem samozřejmě ještě dostal další nálož. Týden do Běchovic, nic moc… V tréninku jsem se ten poslední týden už jen tak plácal a klusal, co mi noha dovolila. Šanci vyběhnout mi vrátila restart masáž, jak svoji masáž nazývá Karel Kuchynka (předpokládám, že modří vědí :D), a tak jsem se v neděli v 11:30 postavil na start. Noha pořád pobolívala, ale tempo po startu kupodivu nijak závratné nebylo. Za mnou a Kubou Zemaníkem se v protivětru držela docela početná skupina běžců, z čehož jsem byl nervózní. Když se v mírných stoupáních Kuba začal stahovat a taky schovávat za mě, bylo jasné, že nemá svůj den a skupinu mi roztrhat nepomůže. Začal jsem tedy sám trochu stupňovat tempo a stejně jako jsem v předchozích letech mezi 5. a 6. km odpadl, letos jsem se ocitl před tou hrdlořezkou jámou sám a co víc, celkem svěží. V seběhu jsem si v rámci možností ještě trochu odfrknul, na dně jámy párkrát zkontroloval svůj náskok a pak už nasadil do stoupání na Jarov. Tuhle část mám na Běchovicích, asi na rozdíl od většiny, docela rád. Změna sklonu a tempa, navíc nedaleko cíle, mně vždycky pomůže ze sebe ještě něco vymáčknout. Tady už jsem věřil, že už to letos dotáhnu do vítězného konce. Pak už se kopec začne rovnat, podél trati se objeví diváci a v dálce malinká cílová brána, ke které vede pár set metrů silnice z mírného kopce. Poslední rychlé mrknutí za rameno už mě finálně uklidňuje a přesvědčuje, že se to letos povede. Jsem mistrem ČR v silničním běhu a poprvé vítězem Běchovic!

 Vítek Pavlišta

#Běchovice