Čerstvý vítěz Krkonošského Skymaratonu Vít Pavlišta si pro tebe připravil obsáhlý report a pocity ze závodu. Bylo to náročné? Bylo vítězství snadné? Sáhl si až na dno? To vše a mnohem více se dozvíte v tomto článku. 

  Už po přečtení titulku se asi mnohým zježí chlupy po celém těle. Jaképak ultra? Vždyť to bylo sotva padesát kilometrů. Pro mě to byl ale ultra závod ve více ohledech.  Ne, že by byl zrovna ultra dlouhý (i tak ale můj nejdelší běh), bylo ale ultra vedro, do závodu jsem nastupoval ultra unavený a roviny si člověk také moc neužil…

Nápad běžet Krkonošský Skymaraton dostal trenér někdy začátkem července, když jsme se domlouvali, jak postavit objemovou fázi přípravy na podzimní maraton. Cílem bylo zocelit se, trochu se vytrápit a přesvědčit hlavu o tom, že maraton na rovině je vlastně hračka. V té době mi to přišlo jako docela dobrý nápad. Bylo to období, kdy jsem dlouho nezávodil a těšil jsem se na jakýkoliv start. Dlouhý, volný běh v horách mě nijak neděsil. V tréninku jich běhám dost, byť možná nejsou tak dlouhéani tak extrémní.

V týdnu před krkonošským startem mi trenér po několika těžkých trénincích v tropických teplotách volá, že to možná úplně dobrý nápad není. Já už ale byl přihlášený, pořadatelé se mnou počítali, vyšel článek o tom, že se na horském maratonu objevím a teď bych měl z toho vycouvat? To už teda ne! Jednou jsme to tak naplánovali, tak poběžím. Vedro - nevedro. Nicméně trochu mi tou svojí nejistotou trenér brouka do hlavy nasadil. Jestli já si ten závod nemaluju trochu jednodušší. Nedalo mi to a o něco detailněji jsem si prostudoval trasu a seznam přihlášených, čímž jsem i já trochu znejistil. V pátek, den před závodem, mi trenér píše, ať to běžím, ale v klidu. Vím, že jeho tréninky „v klidu“ jsou často na plech, tak to beru jako svolení ke startu.

V sobotu ráno vyjíždíme v 6 hodin ráno do Špindlerova Mlýna a teploměr ukazuje 25 stupňů. Předpověď zřejmě nelhala. Přehodnocuji své rozhodnutí běžet na lehko a půjčuji si běžecký batoh, který plním litrem ionťáku. To kdybych náhodou dostal žízeň mezi občerstvovačkami.

V 9:00 jsme vyrazili výletním tempem směrem na Dolní Mísečky. Kilometry se vlečou, ale trasa vede stínem, tak mi to ani nijak nevadí. Ujasním si, kdo z běžců jde kratší a kdo dlouhou trať a připojuji se k prvnímu na maratonské trati. Soupeři, které znám z rovin a kteří patří k favoritům závodu, se drží za námi, ale pomaleji už mi běžet nejde. Přichází první seběh a můj spoluběžec Adam to pálí dolů z kopce hlava nehlava. Takhle chce běžet 48 kilometrů? Pouštím ho napřed a snažím si ho držet na dostřel, což není vůbec jednoduché. Konečně se cesta začne pomalu rovnat a opět stoupat k 1. občerstvovací stanici na 8. kilometru. Několikasetmetrovou ztrátu mažu lehkým přidáním do kroku, ale je mi jasné, že budu muset dál běžet sám, pokud si nechci úplně odrovnat nohy.Jak jsem si usmyslel, tak jsem taky udělal a od 8.kilometru jsem se vydal na svoji 40 kilometrovou sólo jízdu.

Dlouho mi to šlo dobře. Klusal jsem si pohodlným tempem, sem tam se otočil a přišlo mi, že mám pohodlný náskok. První komplikace přišly při přelézání lan vleku cestou na Špindlerovku. Zdály se mi docela nízko, tak mě napadlo je přeskočit. Jenže jedna noha se neodrazila a druhá v letu neohnula. Ani nevím, jak se mi podařilo situaci zachránit, ale přistál jsem na všech čtyřech. Alespoň, že tak. Druhé lano jsem podlezl vkleče. Po rozběhnutí mě ale začalo z té akrobacie píchat v kyčli a té bolístky jsem se už posledních více než 20 kilometrů nezbavil.

Nejhorší úsek mě ale teprve čekal a paradoxně to byla téměř rovina. Cestou z Erlebachových bud se mi udělalo trochu nevolno a přepitý žaludek se začal vzpouzet. Po vyprahlé, nekonečné rovině jsem se ploužil extrémně pomalu a kontrolním otočením navíc zjistil, že na konci dlouhé roviny za mnou běží Honza Mrázek. Můj náskok se smrskl asi na minutu a já byl ve stavu, že kdyby mě někdo předběhl, tak nejsem schopný zrychlit ani na vteřinu. Modlil jsem se, aby cesta zase začala stoupat, obsah žaludku přestal skákat, kyčel přestal bolet a dal bych zase trochu odpočinout omláceným nohám ve stoupání.

Před výběhem na Kozí Hřbety mi fanoušci u trati dávají napít a uklidňují mě, že všichni vypadáme stejně zničeně. Moc mě to neuklidnilo, a když jsem viděl, jak k nim už jen pár set metrů za mnou dobíhá Honza, začal jsem přemýšlet o tom trenérově výroku „běž to v klidu“. V klidu už jsem neběžel hezkých pár kilometrů a napadalo mě, že to asi nedoběhnu… Ten pocit zastavit se ve stínu, sundat číslo a nechat se odvézt do cíle mne nesmírně lákal. Co by na to ale řekli všichni ti „ultra“ horští běžci? Že Pavlišta je bačkora a bylo jasné, že nedoběhne. Že atleti neví, co je dřina, a ultra je prostě nejvíc. Asi něco na ten způsob a to bylo asi jediné, co mě nutilo běžet dál. 

Ve stoupání na Kozí Hřbety se mi běží docela dobře. Sice cupitám skoro na místě, ale pořád se snažím běžet a otočením se dozadu zjišťuji, že Honza zase mírně ztrácí. To mě trochu povzbudilo a na klikatých cestičkách pod Kozími Hřbety se snažím přidat, abych se mu ztratil z dohledu. Povedlo se. Dobíhám na otočku, kde mi někdo z pořadatelů značí číslo zelenou tečkou. Hlavou mi prolétne myšlenka, proč mě tím tady brzdí, vždyť kvůli té zastávce ztratím těžce nahnané vteřiny? Hlava už moc racionálně neuvažuje a připadám si jako štvaná zvěř. Všichni si přejí, aby toho Pavlištu doběhli. Jen několik členů rodiny Grohových mi podél trati fandí a podává vodu na zchlazení. Jejich podpora mi hodně pomáhá i psychicky. I když někde kousek za mnou běží syn a bratr těch dobrých lidí, fandí všem.  Jsem zpátky dole ve Špindlu a na silnici to zase trochu rozbíhám. V seběhu pod sjezdovku Stoh celou dobu nespustím oči z výběhu z lesa na silnici nade mnou, ale nikdo se tam zatím neobjevil. Nebo jsem Honzu Mrázka přehlédl?

Na občerstvovačce pod sjezdovkou Stoh se zastavuji a snažím se do sebe dostat co nejvíc vody. Dva kelímky si vyleju na hlavu a běžím dál. Po pár krocích nabíhám na nekonečnou sjezdovku a přecházím do chůze. Je to docela příjemná změna. Jít pěšky je mi o dost příjemnější, byť je to strašný kopec a celou dobu mi pere na hlavu slunce. Otáčím se každých pár kroků, na sjezdovce zatím nikdo. Pomalu jsem se vyklopýtal až nahoru, kde mi Ondra Fejfar hlásí, že někdo další teprve teď nastoupil dole na sjezdovku. Je to víc jak 10 minut náskoku. To už bych asi mohl doběhnout.

Sbíhám dolů po lesní cestě, abych za chvíli mohl znovu stoupat po Svatém Petru nahoru. Jdu pomalu, sbírám borůvky a sem tam se otočím, abych zkontroloval situaci za sebou. Už jsem bez vody, totálně vyprahlý. Nahoře si dám pár loků vody od pořadatelské dvojice, kousek dál potkávám dvojici turistů, které prosím o vodu. Trochu se divili, když jsem si jejich 1,5 litrovou lahev, připravenou na celodenní výlet, vylil během sekundy celou na hlavu. Pěkně jsem poděkoval a povzbuzený ledovou sprchou už jsem relativně v pohodě dokončil poslední seběh a tím i celý závod.

Nakonec to bylo podstatně těžší, než jsme já i trenér nejspíš plánovali a velká gratulace patří všem, kteří závod dokončili. Obzvláště pak prvním dvěma ženám, které skončily hodně vysoko v absolutním pořadí a podaly obdivuhodné výkony. Většina běžců, kteří dokáží dobře zaběhnout závod „normální“ délky na rovině nebo v terénu, závod nedokončila a nejspíš běžci na trati bojovali s podobnými problémy a nedostatkem motivace jako já.  Díky tomu za mnou vznikla na posledních 10 km velká mezera a mohl jsem si dojít ten závěr „v klidu“, jak si trenér přál. Za to jsem byl opravdu rád, protože na to abych ještě v závěrečných sjezdovkách s někým závodil, jsem se opravdu necítil.

Já jsem si ze závodu odnesl především to, že nekonečný pomalý běh mě nebaví a s během má vlastně pramálo společného. Vítězí zde především vůle a odhodlání, což není moje úplně silná stránka. Třeba časem přijdu podobným běhům na chuť, ale do té doby nejspíš už nebudu skyrunnerům fušovat do řemesla.

Odkaz na konečné pořadí.

Odkaz na fotogalerii závodu

Tento článek vznikl ve spolupráci s Vítkem Pavlištou, dvojnásobným mistrem ČR v půlmaratonu, vítězem We Run Prague a čerstvě i vítězem Krokonošského půlmaratonu. 

Komentáře

    Okomentuj článek, zatím tak nikdo neudělal

Pro okomentování se musíš zaregistrovat nebo Přihlásit.

Košík

Košík je prázdný.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu vyjadřuješ souhlas s jejich použitím. Další informace.